Cesta - strana 11
Nízký porost ustoupil vzrostlejším stromům. Nebylo možné se skrýt. V dohledu však nebyla žádná cesta nebo obydlená část, tak si dodal odvahy a pokračoval dál. Pod sebou zahlédl cíl svého sestupu. Konečně dosáhne údolí. Ale nakonec se rozhodl, že dokud je světlo nemůže se vřítit přímo do údolí. Vydal se po vrstevnicích a kopíroval svah, pozorujíce údolí pod sebou. Nikde ani živáčka, ale ani tak se neodvážil sejít dolů.
Za údolím se zdvíhala další terénní vlna. Nebyla tak vysoká, jako ta, z které sestupoval, ale co bylo důležitější, za ní se rozprostírala rovina jeho domoviny. Příštího rána by mohl být doma.
Muselo být nanejvýš pár hodin po poledni. A do večera tudíž zbývalo ještě dlouho. Nejraděj by se rozběhl a přeskočil ty kopce před sebou, jen aby už byl doma. Už jednou zbytečně riskoval. Po druhé by mu to nemuselo vyjít.
Před sebou spatřil krmelec. Zamířil k němu. Ucítil vůni sena a vzpomněl si na svoje předchozí nocování v seně. V myšlenkách ucítil i vůni té polévky. Dostal nesnesitelný hlad. Vylovil z kapse kůrky a snědl je. Vždyť zítra už bude doma. Žvýkal poslední kůrku a zavrtal se do sena v krmelci. Bylo tam tepleji, než prve pod tím smrčkem.
Probudil se a už byla tma. Prochladlý tolik nebyl, jen měl ztuhlé nohy. Pomalu se vysoukal z krmelce a protáhl se. Bylo mu o poznání lépe. Přišla poslední etapa jeho cesty. Vyrazil přímo dolů do údolí. Těšil se na rodinu, na to že se pořádně nají a vyspí.
Rázoval přes údolí, a cestou se nepozorován vyhnul několika vískám. Pak započal se svým posledním výstupem. Cestou vzhůru přemýšlel, jak ho doma asi přijmou. Nevěděl, jestli jsou doma všichni zdraví. Pak narazil na pochybnosti.
Když se tak z čistajasna objeví doma, nebude to pro okolí nápadné? Co když ho někdo udá? Co když už přišly papíry o jeho úmrtí? Takových „co když“ a „co kdyby“ bylo tolik, že začal uvažovat, zda si to s návratem domů, nebude lepší ještě rozmyslet.
Tolik se domů těšil a teď tohle. Byla to rána. Že na to nepomyslel, než se rozhodl utéci? Ne, nesmí toho litovat. Dostal se až sem a tady byl doma. Ale domů se neodvažoval. Nevěděl kam jít. Nohy ho nesly vzhůru a než si toho všiml, přestal stoupat a šel zase po vrstevnicích toho hřebene, za nímž se rozkládala rovina, na níž je jeho domov, jeho rodina. Možná nechtěl vystoupit až nahoru a uvidět pod sebou kraj svého domova. Bylo by to kruté. Dívat se domů a nesmět tam.
Byl tak zabrán do svých myšlenek, že si ani neuvědomil, že začíná opět svítat. Musel prospat kus noci, aniž by si to uvědomoval. Teď měl v hlavě něco jiného, než se věnovat tomu, jak dlouho spal. Ostražitost nechal tam někde v údolí.
Z jeho myšlenek ho probudil psí štěkot. Strašně se vylekal. Pomalu se začínal vzpamatovávat. Stál před hájenkou. Za plotem štěkal pes. Vzpomněl si zase na slova toho klasika, a uvědomil si, co pravdy se v tom skrývá. Nebylo se kam schovat. Pes o něm věděl a pořád štěkal.
Najednou bylo pozdě i na útěk. Otevřely se dveře hájenky a objevila se postava hajného. S flintou v ruce se přiřítil k plotu.
„Hej! Kdo je tam?“ zaburácel do lesního ticha.
V Hansovi by se krve nedořezal. Tak tohle si bude vyčítat do konce života.
,A jak to tak vepadá, nebode to dlóhy večítáni. S tímhle hajnym bude těžky pořízení. Dokaváď mě to psisko bode cétit, nepřestane blafat.‘ proběhlo mu hlavou.
Připravoval se na nejhorší. Musí se ukázat. Nemůže za tím stromem stát věčně a o útěku nemohlo být ani řeči. Stejně by to nemělo cenu. Neměl kam utéci a sil mu mnoho nezbývalo.
„Nezlobte se. Nechtěl sem vas velekat.“ promluvil a vylezl ze svého chabého úkrytu.
„Co tady hledáte? Přišel ste krást? Jen se vopovažte, a máte diru v břiše.“
Hans přišel blíž. K útěku mu scházely síly. Mezi psím štěkotem se snažil vzbudit u hajného trochu důvěry.
„Vracim se vod známéch a trocho sem zablódil.“
„A to chodite po návštěvách po nocich?“ nedal se hajný.
Hans nebyl připraven obhajovat svou noční túru. Mlčel a hledaje slov, sledoval ústí hlavně hajného flinty, namířené na něj.
„A když to tady pořádně neznáte, proč teda chodite v noci a ještě k tomu lesem?“ pokračoval hajný, aniž by čekal na Hansovu odpověď.
Hans ucítil slabost z hladu a nohy se mu roztřásly vysílením. Nervy pracovaly. Svět kolem něj se začínal ztrácet. Hledaje opory opřel se o plot.
V okamžiku, kdy hajný spatřil mundúr pod Hansovým kabátem, se události dostaly do obrátek. Všechno šlo ráz na ráz. Než se stačil Hans vzpamatovat, byl v hájovně. Všechno se mu míhalo před očima. Nechápal, co se to s ním děje, jen to, že už není venku před plotem, ale, že sedí v hájovně u stolu. I psí štěkot ustal. Přemýšlel, jestli je to sen nebo skutečnost.
Ucítil něco studeného na svých rtech. Pochopil, že se mu hajný pokouší dát napít. Nebránil se tomu a napil se. S každým douškem se mu ulevovalo. Ale ne docela. Chvíli mu bylo horko, chvíli s ním třásla zimnice. Něco se s ním děje.
To, co poté následovalo, vnímal jen tak okrajově. Cítil, že ho někdo svléká, ale nevěděl už kdo. Nebránil se tomu a pak už jen cítil, že leží na něčem měkkém a cítí blahodárné teplo. I když zimnice s ním pořád třásla. Na rozpáleném čele mu vyvstaly krůpěje potu.