Cesta - strana 10
Za chvíli však byla zpátky a podávala mu noviny. Hans si do nich zabalil nohy, obul boty a oba slezli dolů.
„Tady máte ještě na cestu. A nechci nic slyšet.“ řekla svým svérázným způsobem, čímž Hanse odzbrojila a podala mu krajíc chleba.
Hans věděl, že k tomu nemá co dodat. Strčil krajíc do kapsy a podal jí ruku.
„Eště jednó vám mockrát děkojo za všechno. A dokuď bodo déchat, nezapomenu na vas. Až bode po všim, eště se uvidime. Tohle nemožu nechat jen tak.“
Mírně se na něj usmála.
„A dávejte na sebe větší pozor. Příště by jste mohl potkat někoho jiného. A kdo ví, jak by to pak dopadlo. Po cestě nechoďte. Je to tam samá německá rodina. Zabrali, co se dalo. Všechny vesnice odtud nahoru a dolů jsou německé. Tak opatrně. A přes město také nechoďte. Vezměte to hodně velkou oklikou a co nejdřív se schovejte v lese.“
„Nashledanó.“
„Sbohem. Hodně štěstí.“ dodala ještě za odcházejícím Hansem.
Město se uklidnilo, tak zase vyrazil na cestu. Podle rady se velkým obloukem vyhnul městu a zamířil do nejbližšího lesa. Terén víc, jak zvolna stoupal, to jak se hory blížily. Co ho tam nahoře všechno čeká, nevěděl. Polévka mu teplo rozlévala po těle a bylo mu tak nějak dobře, že vyrazil ostrým tempem vzhůru. Poznal, že nejsou všichni lidé jen špatní. A nebo ona, byla ta nejsvětlejší vyjímka? V každém případě z toho setkání měl nejen dobrý pocit, ale jím i hodně získal.
Stoupal vzhůru a vítr svištěl v korunách stromů. A i když nebe nebylo plné hvězd, tak jako minulé noci, přesto mu pod nohami svítil do tmy ten bílý, sněhový koberec, po kterém šlapal.
Cítil se plný elánu. Uvnitř ho to hřálo, nejen polévkou, ale i dobrým pocitem. Stoupal vzhůru mezi stromy, chvatnými kroky, aniž by si to uvědomoval, jako by ani necítil únavu. Ani si to nestačil uvědomit a byl nahoře. Stoupání ustalo a Hans šel chvilku skoro po rovině. Až, když začal sestupovat si uvědomil, že to nejhorší má asi za sebou.
Klesal pomalu do údolí a uvažoval, zda je lepší jít do vrchu, nebo z kopce dolů. Obojí bylo namáhavé. Jehličnaté lesy se střídaly s listnatými. Občas musel obejít nějakou tu mlazinu, ale ještě nebyl ani v půlce svahu, když se před ním objevilo další stoupání. Nebylo sice už tak vysoké, jako to předešlé, ale musel jít zase do vršku.
Elán, jako by vyprchal. Začala se dostavovat únava. Únava a hlad. Vzpomněl si tak na moudrost věků: „Nikomu neschází, co nikdy nepoznal.“
A pravdy v tom bylo hodně. Dokud byl živ jen o chlebu, dalo se to snášet. Ale teď, když ho ještě před pár hodinami v žaludku hřála polévka, stával se jeho hlad, jako by mnohem více nesnesitelnější.
Vzpomněl si na ten krajíc chleba, který dostal na cestu. Samým nadšením před nastávající cestou na něj zapomněl. Zalovil v kapse. Začínal si uvědomovat, proč je lepší schovávat jen kůrky. Chlebová střída začala okorávat. A i když jeho hlad nebyl tak ukrutný, jak se zdál, stejně bude muset oddělit kůrku od střídy, a tu sníst dřív, než bude pozdě.
Další sestup se zdál být neskutečný. Nohy ho bolely. Asi to s tím prvním nadšeným výstupem přehnal. Ale copak si to uvědomoval? O to víc to pociťoval nyní. Měl toho už plné zuby. Nejraděj by se zastavil a svalil se do sněhu, a už by se ani nehnul. Klesání jako by nemělo konce.
,Za to dobo, bech ož mosel bét destkrát dule v ódolí.‘ brblal by si pod nosem, kdyby měl sílu mluvit.
Šero začalo vstupovat i do lesa. Hans byl tak unavený, že si toho ani nevšiml. Pořád neviděl ten vytoužený konec klesání. Byl tím očekáváním konce tak zaujatý, že ho ráno překvapilo nepřipraveného.
Zastavil se rozhlédl se kolem.
„Do prkenný vohrady!“ vylétlo mu z úst a vystrašeně pozoroval okolí, jestli někoho nezahlédne.
Bylo skoro už světlo, ať šedá obloha ukrývala slunce jak chtěla. Byl už bílý den a Hans se neměl kam schovat. Nadával si, nač po cestě myslel, že si zapomněl najít včas úkryt. Byl k smrti unavený, ale musel to risknout a jít dál.
Pátral očima po nižším porostu a sestupoval stále niž do údolí. Prodírat se mlázím bylo únavnější, ale nehrozilo, že by ho někdo uviděl. Ale zase tu nebylo tolik sněhu. Ale únava a spánek mu podlamovaly nohy. Šel jako v mrákotách. Každou chvíli ho probrala nějaká ta větvička svým štiplavým způsobem.
Pořádně ani nevěděl kam jde. Nakonec už toho měl tak akorát dost. Našel si suché místo pod vzrostlejším stromkem a zalezl pod něj. Obtočil se kolem jeho kmínku a zima nezima, usnul. Byl vyčerpaný, že ani hlad necítil, ale mozek ho varoval dřív, než stačil prochladnout.
Probudila ho příšerná zima. Chvěl se po celém těle. Ruce měl prokřehlé, nohy ztuhlé. Sotva se dokázal postavit. Kolik bylo hodin nevěděl. Bylo ještě světlo. Přinutil se k pohybu. Šlo to ztěžka, ale dokázal to. Musel se pořád přemlouvat, pobízet se. Snažit se rozproudit krev v těle za každou cenu a tak pokračoval v sestupu do údolí. Nemělo smysl stát na místě a třást se zimou či drkotat zuby.
Však i ta trocha spánku stačila k tomu, že se cítil trochu odpočatý. Prodíral se nízkým porostem a žvýkal kůrku.