Cesta - strana 09
V téhle těžké době byla pošetilost někomu věřit, ale jak poznal, nebyli všichni lidé stejní. Kdo by to byl řekl, že ve své nepozornosti narazí na ženu, která by mohla mít pochopení pro někoho, jako je on. Mohl klidně narazit na pravého českého udavače, kterými se republika jen hemžila, ne-li přímo na jakéhokoli němce nebo vojáka či dokonce člena gestapa. Měl štěstí. Nebo neměl?
,Co gdež mě včil právě odává? Řikala, že má přeci naspěch. Co gdež mě tade skovala, ochlácholila mě krajicem chleba a pak to otikala někomo řict?‘ přepadly jej opět pochybnosti.
Byl plný zmatku. Pocit bezpečí náhle vystřídal jiný pocit. Pocit strachu a pochybnosti. Chybami se člověk učí, ale tahle chyba by ho mohla stát život.
Přemýšlel, co by měl udělat. Když odtud zmizí, co si o něm pomyslí? Pohostila ho, dala mu možná jejich poslední krajíc chleba a on uteče jako zloděj.
Ale co když se vyplní jeho pochybnosti? Co když byla jeho víra slepá? Bude mít čas utéci?
,A jak to tak vepadá, ož ani neotečo.‘ Hans zpozorněl.
Ozvalo se otevření vrátek kůlny. Očekával očekávané. Byl napnut. Bude mít dost síly se bránit? Vyskočit proti protivníkovi, jako lvice bránící své mladé? Vyskočit a roztrhat? Holýma rukama proti zbrani? Cítil, jak se mu samým napětím, automaticky zavřely ruce v pěst.
,Gdebe mě šla odat, vtrhla be sem banda esesáků, srovnale be kulno se zemó a gdež bech to náhodó přežel, vrhle be se na mě. Eslevá be mě rovnó nevodbóchle.‘ v hlavě mu to šrotovalo.
,Gdebe to bele fašóni, ti be se nechovale tak ticho. Leda, že be mě nechtěle probodit. Gdebe si meslele, že spim.‘ hledal v humoru spásu, ale nedařilo se.
Tady šlo o život.
Napětí snad trochu opadlo, ale stejně si pořád nebyl jistý, čí hlava se objeví. Mohlo to být klidně jedno z dětí té ženy, které sem přišlo, třeba hledat zatoulané kotě. Pak by se to teprve dostalo do obrátek. Byl rád, že to dopadlo, jak to dopadlo. Že se nemusel potýkat s hrůzou ve vyděšených dětských očích, ani s dětským křikem.
„Už jste vzhůru? Neruším? Byla jsem tu už dřív, ale spal jste, jako když vás do vody hodí. Nechtěla jsem vás rušit. Tady máte.“ ozvalo se ze žebříku a na patro vystoupila ona hospodyně a podávala Hansovi hrnek polévky s krajícem chleba.
„Vodtrhujete si vod huby, aby ste dala jidlo někemu, keho, keho vubec neznáte. Přepadám si hlópě, gdež …“ nedopověděl.
Ani nemohl. Hospodyně měla opět hlavní slovo a Hans ji nechtěl nijak urazit. Nemohl se s ní přece hádat. Byl jí vděčný za to, co pro něj riskovala.
„Nechci nic slyšet. A už vůbec ne vaše jméno. Nezlobte se bude to tak lepší. A to jídlo vám nechám tady a dělejte si sním co chcete. Berte nebo nechejte tak.“ strčila mu hrnek s chlebem do rukou.
„Budu muset jít, aby to doma nebylo podezřelé. Až to sníte, tohle si oblečte. Věřte mi, znám hory lépe než vy. Nebude to nijak lehké a v tom co máte na sobě, by jste zažil krušné chvíle. Nebude to procházka rajskou zahradou.“ dodala a podala překvapenému Hansovi kalhoty.
Z jejího hlasu byla cítit taková rozhodnost, že Hanse přešla chuť cokoli namítat. Znal ji sice jen pár minut, ale i za tak krátkou dobu pochopil, že je zbytečné se snažit vyvracet její pravdu. Zřejmě nebyla zvyklá, aby jí někdo odporoval. Možná to mělo hlubší význam. Hans nevěděl.
„To rozhodnutí je jen na vás. Jak už jsem řekla. Berte nebo nechejte tak. Já se vám snažím jen pomoci.“ otočila se a chystala se opět zmizet.
„Počkéte. Nechtěl sem se vas ňák dotknót. So rád, že ste mě skovala. Ale meslel sem, že tade jenom přečkám do večera a pak vepadno. Nezlobte se.“ začal s omluvou Hans, jako by nechtěl, aby odešla.
„Mockrát děkojo za všechno. Snad vám to jednó bodo moct voplatit. Já vim, já vim. Nechcete nic slešet. Dobrá, ale …, pamatojte si, že vám nezvostanu nic dložné.“
„S tím si nedělejte starosti. Jsem ráda, že jsem vám mohla pomoci. Věřím, že vy by jste to pro mě také udělal. A možná, že nejen pro mě. Lidi by si měli pomáhat, když…“ otočila se a chtěla odejít.
Pak se zarazila, obrátila se a vrátila se k Hansovi zpátky.
„Víte, můj muž je v Rakousku. A nemusím vám jistě povídat, že tam není dobrovolně. Bylo jim jedno, že zůstanu s dětmi sama. A když jsem dnes potkala vás, v tom mundúru, píchlo mě u srdce a vzpomněla jsem si na něho.“ odmlčela se, aby spolkla slzy a mohla po chvilce pokračovat.
„Nevím jak se mu daří, nevím o něm vůbec nic. Ale jistě je to všude stejné. A proto, když jsem vás uviděla, musela jsem, cítila jsem, že musím pro vás něco udělat. Po tom, co jste prožil, je tohle to nejmenší.“ sklopila hlavu a v očích se jí zaleskly slzy, které nešly udržet.
Hans nevěděl co říci. Chápal na co ona asi myslí, co cítí. Dojedl polévku a kůrky z chleba si schoval do kapsy.
„Děkojo, za jídlo, za střecho nad hlavó e za ty gatě.“ poděkoval a podal jí prázdný hrnek od polévky.
Kalhoty si oblékl přes mundúr. Každý kousek oblečení ho může v nehostinných horách chránit před prochladnutím.
„Počkejte. Dám vám suché noviny do bot.“ popadla prázdný hrnek a zmizela.