Cesta - strana 06
Neuvěřitelně rychle, jako by mu ho chtěl někdo sebrat, se do něho oblékl. Vyházel pytle, zavřel truhlu a rozprostřel pytle na její víko. Nohy si zabalil do novin a zpátky si obul boty. Bylo mu lépe, než očekával, když se choulil do kabátu a uléhal znaven nočním pochodem na víko truhly s pytli pod hlavou. Ani nevěděl jak usnul.
Však hlad byl větší než únava, a tak se probudil ještě dřív, než se začala smrákat. Do setmění bylo ještě spoustu času.
Vstal a vyměnil si noviny v botách. Zrakem pátral po sklepení. Nenašel však nic, co by mohl potřebovat. Ani syrovou bramboru, ani nic, co by mohl sníst. Sáhl tedy do kapsy a vytáhl hrstku suchých chlebových kůrek. Celou noc se jich ani nedotkl. Mimo těch pár, co snědl, když odcházel od cihelny. Musí s nimi šetřit. Domů je daleko a jídla mají nedostatek i ti, kdož nejsou právě na útěku.
Seděl na víku truhly s koleny pod bradou a pozoroval jak se pomalu začíná smrákat. Už, už by nejraděj vyrazil, ale nechtěl spěchat. S ubývajícím světlem, se snižuje pravděpodobnost, že ho někdo spatří.
Vykoukl ze svého úkrytu a netrpělivě se rozhlížel houstnoucím soumrakem po kraji. Chladno bylo jako obyčejně a obloha se nehodlala vzdát svého šedého šatu. Noc jako ta předešlá. Jako by se, zatím co spal, nic nezměnilo.
,Kerym směrem se dat? Asi rovnó za nosem, k domovu. Ne?‘ ptal se Hans sám sebe a málem nerad, vylézal ze svého úkrytu.
Z místa, které mu poskytlo víc, než mohl doufat.
Vyrazil. Cestou nenarazil na žádnou ves, ani město a tak nemusel uhýbat a šel přímo za nosem. Cítil teplo kabátu a bylo mu veseleji. Ale bylo únavné brodit se sněhem na cestách necestách. Nohy vyvrácené od zmrzlých hrud polí, oči unavené zíráním do tmy.
Schylovalo se k ránu. Obloha přestávala být temná jak tíživé svědomí. Bylo načase se rozhodnout kde přestát den a trochu si odpočinout a vyspat se. V dohledu nebyla žádná samota, jen v dálce se černala, v přicházejícím svítáním, hradba města. Tam jít nemohl. Těžko by se schovával ve městě.
Vzpomínal na místo svého posledního odpočinku. Vzpomínal na spáleniště, na tvrdé lože vystlané pytli a děkoval tomu, kdo tam nechal ten kabát, co mu teď hřeje záda. A i když se tam prospal dost, po celonočním pochodu se cítil unavený a ospalý tak, že skoro ani necítil hlad bijící v útrobách. Toužil se stočit do klubíčka a spát, a spát.
Uhnul stranou z původního směru a zamířil k bezpečnější, černající se hradbě. Zamířil k lesu. Stejně se musel vyhnout tomu městu, takže neměl na vybranou. Bude se muset dnes spokojit s denním, lesním úkrytem.
Cesta pod lesem byla uježděná, tak trochu ulevil nohám, ale zatížil mysl.
,Tade bel ale provoz? Cák se tade ďálo?‘
Cesta byla uježděna pravděpodobně koly nákladních aut a poseta zasněženými dolíky po koňských podkovách.
,Baže. Ož mě je to jasny, tade moseli rubat dřevo. Jenom dófám, že ož só s tym hotovy? Nerad bech se s někym potkal.‘ přemýšlel Hans a rozhlížel se po okolí. Naslouchal.
,No, ale na druhó strano, gdebe eště nebele hotovy, tak včil, s přebévajicim světlem, be v lese ož něgdo bel. A všode je ticho.‘ pokoušel se Hans utěšit a poslouchal ticho zimního lesa, nezaslechne-li podezřelé zvuky, které by ho mohly varovat. Nic. Bylo ticho.
Nebylo těžké najít místo lesních prací. Stačilo sledovat stopu až k místu, kde po hromadách dřeva zůstaly jen zasněžené otisky v hlíně a sněhu. Odřená kůra stromů trčela z čerstvě napadaného sněhu všude kolem. Pokračoval tedy dál po stopách, jež za sebou nechaly koňská spřežení táhnoucí kmeny, a které ho zavedly k místu, kde koně vytahovaly svůj dřevěný náklad z lesa.
Uhnul po stopách z lesní cesty a zamířil vzhůru do zvedajícího se svahu. Teď už to snad najde. Kráčel kolem koryta, jež vydřely klády, až se ocitl na pasece, kde stromy přišly o život. Všude se povalovala spousta větví. Hans se zaradoval. Nebude si muset hrabat díru do sněhu.
Zjistil, že je skoro bílý den. Rychle si našel ve svahu dolík chráněný z jedné strany pařezem a vystlal jej slabšími smrkovými větvemi. Silnější pak navršil nad to vystlané doupě. Větvemi šetřit nemusel, ale nač zbytečně upozorňovat velkou hromadou, že tady někdo něco s nimi prováděl.
Zalezl jak medvěd do brlohu a konečně se schoulil klubíčka. V jeho úkrytu bylo skoro tma, přestože venku byl už den. Zachumlal se do kabátu a usnul, utrmácený svou noční cestou. Přestal vnímat svět za větvemi.
Pak najednou otevřel oči do temnoty. Nevěděl, jestli je to tma způsobená těmi větvemi, nebo jestli je už venku noc. Rád by se po spánku protáhl, ale nebylo zde tolik místa. Musel, chtěj nechtěj, vylézt ven. Nechtěl zde zůstat napořád. Měl před sebou dlouhou cestu. Musí opustit svou noru a pokračovat v cestě.