Cesta - strana 05
Prospal tak celý den, a po probuzení vůbec nevěděl kolik je hodin. Byla už sice tma, ale odhadoval, že je ještě večer. Nemohla být už noc.
„No to be mě tak eště scházelo, abech prospat pul noce.“ broukal si pod nos, a probíral se ze spánku.
Aspoň zimu mu zatím nebyla, ale měl hlad. Naposledy jedl ráno. No jedl? No jídlo to bylo, kdyby zavřel obě oči. Takže jedl. A teď by nepohrdl kouskem toho jejich jídla. Začal slézat ze zákominí a pořád ho něco tlačilo. Všiml si toho už když ležel, ale nevěnoval tomu pozornost. Byl unaven a byl rád, že se mu podařilo usnout. Teď, při lezení dolů, si toho opět všiml.
„Cák to ten chlap nosil po kapsách?“ ptal se sám sebe a vsunul ruku do kapsy.
Zašmátral rukou v kapse, ale nic z toho co ucítil nepoznával.
,Vepadá to jak kóske dřeva?‘ pomyslel si a jeden vytáhl.
Nestačil se divit. Kapsu měl plnou chlebových kůrek.
„Nastotisíckrát děkojo kamaráde. A mňé se tam, gde si, dobře.“ polohlasně poděkovat a nešlo mu z hlavy, jak to, že měl v kapse ty kůrky? Proč si dělal ty zásoby? Dělali to tak všichni? Chystal se snad také utéci?
Ten, jehož mundúr měl teď na sobě, tam už byl dlouho před tím, než jeho nynější majitel mezi ně přišel. Možná si kde kdo strkal kůrky do kapes na horší časy, jen on ne. Jen jeho nenapadlo, udělat si zásobu, zvlášť, když plánoval útěk.
,Možná, že se take chestal zvednót plachte? Gdo vi?‘ přemýšlel Hans, když žvýkal kousek tvrdé kůrky a močil na stěnu cihelny.
Ulomil si další kousek kůrky a začal šplhat svahem, kde se jeho ranní stopy ukrývaly pod vrstvou sněhu, vzhůru k lesu. Kraj se choulil večerní tmou a všude byl klid. Vyšel opatrně z lesa a vyšlapanou cestičkou, která ho sem přivedla, zamířil zpátky k řece. U lávky se zastavil a přemýšlel, zda přejít na druhý břeh nebo jít po téhle straně. Nakonec se rozhodl, že přes lávku nepůjde.
,Té přece jedno, po keré straně pudo? Néduležiťéši bode vehébat se městum a dědinám. A gdež zvostanu tade, na tymto břehu, vehnu se možném nepřijemnostem.‘ rozhodl se Hans a vydal se po prvém břehu proti proudu Odry, na dlouhou pouť, plnou strastí, k domovu.
Bylo chladno a zatažená obloha hrozila další sněhovou nadílkou. Aspoň vítr se uklidnil. Šlo se mu mizerně. Sněhu sice bylo sotva po kotníky, ale chůze v něm byla tím obtížnější, čím víc se tělo unavovalo. Šlapal dál černou nocí, tou bílou záplavou sněhu.
Mohlo snad být tak kolem půlnoci, když zjistil, že se řeka začíná dost ostře stáčet k východu. Tím směrem však Hans neměl namířeno. Musel se s Odrou rozloučit a zároveň obloukem obejít jakési město. Rozešli se každý jiným směrem. Hans po zbytek noci pak šlapal dál mezi poli a před rozedněním už cítil v těle každou kost. Bylo třeba se poohlédnout po něčem, kde by se dalo složit hlavu a skrýt se před očima denního světla.
Opuštěné holé zdi, zčernalé ohněm bez střechy, žalovaly všem, co jdou kolem, co se zde přihodilo. Hansovi bylo jasné, že na takovém místě se nikdo nebude zdržovat. Nebylo zde po čem pátrat, co krást. A sníh kolem neporušený lidskou nohou. Na nic nečekal. Proč taky. Krajem se neslo svítání a nebylo času nazbyt, hledat něco příhodnějšího. Hansovi to vyhovovalo.
Skvělý úkryt pro někoho, kdo utíká a potřebuje se jen schovat před světem. Pořád je to lepší, než se ukrývat po lesích a spát ve vyhrabaných dírách ve sněhu. Kdyby nebylo vyhnutí, budiž, ale tuhle příležitost je třeba využít. Vyrazil ke spáleništi. Byl rád, když k němu nakonec dorazil. Cítil se unavený a obloha už začala blednout. Nechtěl, aby si ho někdo všimnul.
Zuhelnatělé zbytky střechy pokryté vrstvou sněhu se místy propadávaly prohořenou podlahou do sklepa. Už je to dávno, co zde řádil ten červený kohout.
Hans musel odházet všechny ohořelé trámy, které mu bránily ke vstupu do sklepa. Však moc z toho, co kdysi bývalo sklepem, nezůstalo, ale na přespání to bylo až dost. Jen najít kus suchého místa. Na prohledávání toho také moc nebylo. Sotva pár kroků každým směrem.
,Ta podlaha se mosela propadnót až po požáru.‘ přemýšlel Hans.
,Jináč be támhleta trohla mosela bét vohořelá.‘ řekl a zarazil se.
„Řikal tade něgdo trohla?“ polohlasem se ptal sám sebe a zmocnila se ho naděje.
Na nic už nečekal. Odházel zbytky z propadené podlahy a ohořelé trámy. Moc tomu nevěřil, že tam něco najde. Tyhle ohořelé ruiny byly jistě bezpočetněkrát prohledávány kdekým. A těžko uvěřit, že by se majitel nepídil po tom, co zbylo z jeho majetku po požáru.
,Možná, že majitel bel ten gdo zapálel? A pak mo prd záleželo na tym co zvostane. A gdo ví, eslevá je majitel eště na živo.‘ utěšoval se Hans a horlivě tahal zčernalé trámy.
Konečně byla truhla volná.
,A včil bode zamčená a co pak?‘ ptal se, ale odpověď neznal.
Nebyla. Kdo by zamykal skoro prázdnou truhlu. Na dně leželo pár pytlů od brambor, nějaké noviny a … - srdce mu zaplesalo, - pár pytlů, nějaké noviny a starý kabát.
Pro někoho to byl jen starý kabát, ale pro Hanse to byl poklad nejcennější. Ale kdo ví, zda zrovna nejcennější když měl hlad? V každém případě mu bude aspoň tepleji.