Cesta - strana 04
,Včil mosím vzít rozom do hrstě. V první řadě mosím vocáď vepadnót.‘
Přemýšlel, na kterou stranu se dát. Nemůže tady jen tak stát a čekat, až se rozední nebo až si ho někdo všimne. Nejpříhodnějším místem se nabízel sám les.
,Stopy!?‘ napadlo ho.
Zjistil, že stojí skoro po kolena ve sněhu.
,Te be mě prozradile. Nesmim te nácky podceňovat. Až jim donde, že jeden chebi, bodó hledat, gde otek a narazile be na my stope. Nemožu spolihat na to, že moje stopy zašumelijó. Meze stromama be to mohlo trvalo dlóho. Mosím s tim něco odělat, dokaváď neleži na selnici vrstva čerstvyho sněhu.‘
Rychle se přesunul na uježděnou cestu a klusal po tvrdé uježděné sněhové vrstvě zpátky ve směru, odkud přijeli. Vítr bičoval jeho tvář, ale hřálo ho vědomí, že je volný. Sníh však byl proti němu. Nebo ne? Ale na druhou stranu foukal dosti ostrý vítr a ten by mohl jeho stopy zavát. Ale nemělo cenu na takovou náhodu spoléhat.
Věděl, že má zhruba ještě víc, jak půl hodiny čas, než celý konvoj vozidel, se vším tím zdržováním, dojede na místo a než zjistí, že jeden chybí. Ale kdyby použili psi, ti by mohli jeho stopu najít. Musí jednat. A to co nejrychleji. Neutíkal přece kvůli tomu, aby zde stál. Táhlo ho to domů.
Musí se ztratit. A ztratit se může snad jedině v lese. Přes vesnice jít nemůže, v každé vesnici se vždycky najde někdo, a většinou ne jeden, kdo by mohl informovat úřady o jeho pohybu. I když ve vesnicích by se lépe ztratil a možná, kdo ví, by sehnal i něco k snědku. Ale nehodlal riskovat.
Klusal pořád opačným směrem, než kterým odjel konvoj. Netušil, jak daleko to ještě je, k místu jejich ubytování, odkud vyjeli, ale podle uražené vzdálenosti, odhadoval, že ještě tak pět, šest kilometrů by neměl narazit na obydlenou část. Klusal a přemýšlel, jak se dostat nepozorovaně ze silnice. Každé vybočení ze silnice bylo znát a ke všemu ten stále padající sníh, začal zviditelňovat jeho stopy už i na silnici. Musí uhnout.
Nejlepší řešení poskytoval jedině řeka, ale v téhle zimě by nebylo rozumné ji zkoušet přeplavat. Nač riskovat zdraví. Bude potřeba spousta sil, než dorazí domů.
,Ale s tó řekó, to néni špatné nápad.‘ pomyslel si.
Musí se dostat k místu, kde se Odra dostane co nejblíže k silnici, a pak najít způsob, jak se dostat suchou nohou a hlavně nepozorovaně na druhou stranu.
Čas běžel minutu za minutou. Hans netušil jak dlouho už dýchá svobodně. Hodinu, dvě? Nevěděl. Ztratil pojem o čase, ale byl si vědom toho, že co nevidět může začít svítat. Klusal a aspoň necítil zimu, i když nevěděl, kde se v něm ta síla bere a kolik sil mu ještě zbývá.
Místo jejich ubytování už bylo na dohled a začínalo se rozednívat. Musí ze silnice, dolů k řece. Na chvíli se zastavil, aby si vydechl a přemýšlel. Musí překonat určitou vzdálenost, aby se ztratily jeho stopy a létat přece neuměl. Nejbližší strom byl dobré dva metry od silnice. Hans si měřil vzdálenost a přemýšlel.
,To be mělo stačet.‘ rozhodl se a skočil.
Přistál na holém kmeni, tři metry nad svahem a oběma rukama kmen pevně obchytnul. Pomalu se začal spouštět a přesouvat se na odvrácenou stranu od silnice. Přistál na zemi, ale v zimou promodralých rukách mu už nezbývala síla k dalšímu skoku. Musí riskovat.
,Gdo ví, eslivá v takovym nečaso mě bodó hledat? Eslivá vubec bodó chtět použit te pse? Ale s tím se nedá počitat. Mosim přes řeko.‘ přemýšlel, zkoušeje se utěšit.
Skákal se svahu dolů, od stromu ke stromu, až stál na břehu řeky. V přibývajícím světle spatřil kousek proti proudu dřevěnou lávku.
,Dófám, že je časťéc použivaná?‘ přemýšlel a brodil se sněhem po břehu řeky.
Už, už chtěl přes lávku přejít, když zaslechl z šera lesa ženský hlas. A ještě jeden. Jednal rychle. Schoval se pod lávku. Musel se jí přidržovat, jinak by mohl snadnou sklouznout do vody. Nad sebou zaslechl kroky. Sníh křupal pod jejich nohama a lávka dřevěně sténala pod vahou jejich těl. Ještě hodnou chvíli vyčkával, aby měl jistotu. Konečně se zdálo být ticho. Opatrně vykoukl, vůkol byl klid. Rozhlédl se a pak rychle přeběhl po lávce přes řeku, na druhou stranu.
,V téhle změti čampanců se te moje orčitě ztratijó.‘ ohlédl se po stopách ve sněhu a s potěšením si oddechl.
Od lávky se sněhem táhl vyšlapaný chodník. Rozhodl se, že ho použije jak nejdál to půjde. Přestože sníh pořád padal, Hans věděl, že se zde jeho stopy ztratí. Před ním se v ubývající tmě začala vynořovat budova a …, a komín.
,Tihlena.‘ proběhlo mu hlavou.
,Gde je komin, je e teplo.‘ už jen ta myšlenka ho zahřála.
Odbočil z chodníčku a zamířil k lesu. Proběhl jeho krajem, až nad budovu cihelny a sklouzl po svahu k zadní stěně té budovy. Podle neporušené vrstvy sněhu seznal, že sem nikdo nechodí. Kdo by tady co dělal.
Jedině jeho stopy narušovaly celistvost sněhové pokrývky. Proplížil se kolem stěny až ke komínu a po průduších, vedoucích do komínu, vylezl nahoru až pod střechu. Pod prsty ucítil blahodárné teplo. Začal se cítit unaveně. Nevadilo mu, že je stále větší světlo. Ukryt pod střechou před větrem i sněhem se schoulil do klubíčka, a tvrdě a vyčerpaně usnul.