Cesta - strana 03
Josef byl rozhodnut. Uteče. Už to nešlo udržet. Bylo to silnější než on.
Teď v tom mrazivém počasí každou chvíli někdo vypadl z korby. Vojáci tam s nimi vzadu nebyly. Bylo tam na ně moc zima. Sedávali vepředu v kabinách a sledovali vždy auto před sebou. Nebyla šance vypadnout nenápadně. Kdykoli někdo vypadl, celý konvoj vozidel se zastavil a ti kdož ještě mohli, museli vypadlého naložit na korbu. A právě to byl ten okamžik, kdy nastával zmatek.
Vypadlý se naložil, ostatní poháněni samopaly, rychle nastoupili a pokračovalo se v jízdě. Nebylo čas se zabývat zraněním vypadlého. Skoro v každém případě to takový vypadlík nepřežil. Většinou vypadávali vysílení zimou a hladem. Když vypadli a ztratili vědomí, většinou ho už nikdy nenabyli zpátky.
Leželi na korbě celý den až do večera. Leželi tam i cestou zpátky. V té továrně, kde všichni pracovali, na to nebyli zařízení, aby se starali o nějaké zraněné. Až na baráku se rozhodlo co s takových vypadeným. Když měl štěstí a ještě dýchal, odnesli ho na marodku. Ale ve většině případů ve svém bezvědomí na korbě umrzl.
Josef usilovně přemýšlel. Vypadnout a předstírat bezvědomí, aby mohl zůstat na korbě jako vypadený nemělo cenu. Auta stály v areálu továrny, odkud se nedalo nepozorovaně uniknout. Celý objekt byl zabezpečen vysokým plotem, psi a vojáky. Tam to nešlo. Nejvhodnější mu připadalo uniknout pozornosti po cestě. Využít příležitosti při nakládání vypadeného a zmizet. Stačilo to jen správně načasovat.
To ráno bylo neskutečně chladné. Vítr hnal ledové krystalky sněhu do nechráněných obličejů a bodal tisíci jehličkami. Těla vysílená námahou, hladem i zimou nastupovaly na korby náklaďáků.
,Dnešní cesta bode otrpenim, jaky sem eště asi nezažel.‘ pomyslel si Josef a nastoupil do přistaveného auta.
Tiskli se všichni bez ostychu k sobě, aby ani kousek tělesné teploty zbytečně neunikl. S Hansem Bergmanem, který s ním jezdíval na jedné korbě, to bylo zlé. Zdál se být z nich ze všech nejstarší. Bylo až k nevíře, že tak starého člověka ještě nutí k takové práci, v takových podmínkách. Bylo na něm vidět už delší čas, že strádá. Šlo to s ním pomalu z kopce. Pořád pokašlával a jeho pracovní výkon ze dne na den klesal. Ostatní museli dělat za něho a pramálo se jim to líbilo. Hans však odmítal jít na marodku, i když teď sotva stál na nohách.
,Eslevá Hans vepadne, otečo.‘ rozhodl se Josef.
Dnes nebo nikdy. To rozhodnutí v něm zmobilizovalo všechny síly.
Jednou rukou se chytl kovové výztuže, držící jim plachtu nad hlavami a druhou rukou sevřel klesajícího Hanse. Hrdlo se mu sevřelo úzkostí. To, co držel ve své ruce bylo kdysi člověkem. Teď už to byla jen troska. Cítil, jak se to tělo chvěje, jak z něho vyprchává život. Už hezkou chvíli, co jeli, Josef věděl, že Hans to má už za sebou.
Napadlo ho, že kdyby se mu podařilo přece jen utéci, nebude moci jít hned domů. Tam ho budou hledat v první řadě. Rozhodl se.
Stáhl z tuhnoucí mrtvoly Hanse Bergmana mundúr a oblékl mu svůj. Byl tak napnutý očekáváním, že ani nevnímal okolostojící. Dokončil své dílo a teď, podle čísla, Hans Bergman drží to, co zbylo, podle čísla na mundúru, z Josefa Hromádky.
Vjížděli do lesa. Byl to snad jediný lesní úsek na jejich trase, který byl tak blízko cesty. Cestou nabrali hodně zpoždění. Dnes bylo těch co vypadli hodně. Byla skoro až nesnesitelná zima. Josef v mundúru Hanse byl napnutý a zimu ani nevnímal. Bál se, aby nepromarnil svou jedinou příležitost. Vojáci a vedení konvoje toho taky měli plné zuby. Co chvíli se musela celá kolona zastavit. Teď přišel Josefův, z kterého se teď stal Hans, pravý okamžik. To co kdysi bývalo Hansem Bergmanem, a teď bylo Josefem Hromádkem, přeletělo přes bočnici korby.
„Promiň kamaráde a děkojo.“ zašeptal teď už Hans, když pouštěl bezvládné tělo, teď už Josefa, dolů přes bočnici.
Celá kolona se zase zastavila. Hans spolu s několika dalšími seskákali z korby, aby naložili bezvládné tělo Josefa. Ozbrojený doprovod nadával jako obyčejně, ale dnes v tom bylo víc vzteku a nervozity. Přes své zjevné rozladění jaksi zapomněli na ostražitost.
„Včil!“ zavelel sám sobě Hans a zmizel ve vzniklém zmatku, pod nízkým smrčkem, krčícím se na kraji lesa napůl zavátý sněhem.
Nedbal na to, že má sníh všude. Tím se bude zabývat, až bude po všem, až na to bude čas. Teď bylo nejdůležitější zůstat v klidu, až celý konvoj zmizí z dohledu.
Byl vystrašený i napnutý zároveň. Ležel pod tím smrčkem zahrabaný ve sněhu a neměl ani čas se třást zimou. Myslel jen na svůj útěk. Už si myslel, že to má konečně za sebou, když se kolona zastavila znovu.
,Dófám, že to néni kvulivá mě.‘ pomyslel si Hans a hrůzou mu vstávaly vlasy na hlavě.
,Ne. Jen další vepadlé.‘ snažil s uklidnit, ale mrazení v zádech zůstávalo.
Pravděpodobně naložili další vypadlé tělo, protože se konvoj dal znovu do pohybu. Ještě poslední zatáčka, a úzké štěrbiny světlel, posledního vozidlo mu zmizely z očí. Konečně osaměl. Vylezl ze svého úkrytu a oprášil ze sebe sníh. Pominulo první nebezpečí a Hans si začal uvědomovat zimu. Celý se třásl, i když nevěděl, zda zimou či rozčilením. Dechem si zahříval zkřehlé ruce. Podupával a poskakoval.
,Eště není všemu konec. Eště nemám vehrany.‘ pomyslel si Hans a přemýšlel co dál.