Cesta - strana 02
Hans Bergman, byl ten muž, jež seděl na své posteli ve svém království a převracel svůj život na ruby. Dnes už byl veteránem společnosti „COTTON INDUSTRY“, ale svůj příběh nikde zbytečně nerozmazával a nevyprávěl každému na potkání. Nepřimalovával křídla své minulosti, aby tak vyrostl v očích publika, které za rohem stejně pomluví a poplivou jeho neuvěřitelný příběh. Neměl to zapotřebí a jen on věděl proč.
Holá skutečnost nepotřebovala nadnášet a zveličovat. A když už musel o svém příběhu hovořit, tak jen záleželo na vztahu mezi ním a tím kdo bude poslouchat. Zda k němu bude mít Hans dost důvěry, aby mohl hovořit otevřeně, nebo zda zůstane, něco z jeho minulosti, nevysloveno, navěky ukryto, utajeno, zapomenuto.
Jeho životní příběh začal úplně na jiném kontinentu, než se nyní nacházel. Úplně jiný kontinent, úplně jiné jméno, úplně jiný život.
Narodil se jako Josef Hromádka v samém středu Evropy. V podhůří svého rodného kraje, se malý Pepíček Hromádků, pramálo zajímal o svou budoucnost. Nemohl znát Hanse Bergmana, ale Hans Bergman, však Josefa Hromádku znal, a víc než to. Však nic z toho, co vneslo, do jeho zdánlivě poklidného života, do života Josefa Hromádky, životní zlom, a ani nic z toho, co následovalo, nemohl nikdo tušit, natož, aby se tím dalo cokoli podniknout.
Nikdo nemůže znát svou budoucnost, proto nikdo nemůže vědět, která cesta byla ta správná. A pak už je najednou na všechno pozdě. Nikdo nemá tu moc, ani žádná nadpřirozená mocnost, nedokáže vrátit vylíhlé kuře zpátky do skořápky.
Bylo to jak blesk z čistého nebe. I když to nebe, nebylo pravda zas tak čisté. Tu nádhernou, azurovou oblohu zakrývala nacistická šedá oblaka. A opravdu stačilo jen velmi málo, a začalo pršelo. A nikdy to nebyla jen přeháňka, nevinná přeprška. Taková gestapácká průtrž mračen, vždy smetla s sebou všechno, co jí přišlo do cesty. Všechno a všechny.
Josef tomu pořád nemohl uvěřit. Držel ten papír v ruce a nepřítomně hleděl na své jméno.
„Jak je to možny?“ ptal s sám sebe a nevěřícně kroutil hlavou.
Oženil a založil rodinu, ale nemohl tušit, že za pár let, se tady začne roztahovat, ten nacistický teror. A když se mu narodil syn Vojtěch, nevěděl, že by mohl někdy litovat, že ho přivedl do takové hrůzné doby.
A přitom se to všechno tenkrát zdálo být naprosto bez chyby. Zahradnictví „Hromádka a syn“ skýtalo skvělou budoucnost. Firma vzkvétala a její jméno si razilo cestu ke šťastným zítřkům. Všechno skvěle vycházelo. Josef, syn svého otce a pokračovatele firmy, by zanedlouho převzal její vedení a po něm zase jeho syn Vojtěch. A tak dál. Děti byly, jsou a zřejmě i budou, důležitým, základním kamenem budoucnosti. Bez dětí by byl život jen prasklou rybí měchuřinou.
„A včil toto.“ řekl Josef, jako by chtěl navázat na své myšlenky.
Koukal se na ten papír a bylo to jako probuzení se z krásného snu. Probuzení do neskutečně zlé skutečnosti. Možná horší. Musel opustit nejen firmu, ale hlavně svou rodinu a v neposlední řadě též i vlast. A nejhorší bylo, že musí napomáhat těm zrůdám, co se tady roztahovaly, jako by jim to tady patřilo.
Po nejkrutějším odtržení a nejsmutnějším rozloučení odjel a dostal se, spolu s ostatními, které to také postihlo, do Polska. I když momentálně tohle území patřilo také němcům. Poláky to postihlo stejně jako Josefovu rodnou vlast. I zde němci řádili jako černá rukavice, a roztahovali se jako smrtelná nákaza.
Ocitli se v Polsku, ale pořád na území Německa, ubytováni, tedy ubytováni, přespávali v barácích v jednom malém městečku, odkud je každý den převáželi na nákladních autech, nějakých třicet kilometrů do jednoho z mála největších města Polska.
Jak ponižující to bylo, pomáhat montovat motory do nepřátelských tanků, které pak budou střílet do našinců. A tady nešlo sabotovat výrobu, jak se o tom, když bylo po všem, rádoby vyprávělo.
Za každý motor, který po montáži nenaskočil, ať z důvodů technických nebo z jiných, se platilo smrtí. A mnohdy to odnesla i celá směna. Nač šetřit výrobní silou. Lidí bylo dost. Každá směna odpovídala za svůj motor a nikdo si nedovolil něco pokazit. Tady se nejednalo o hrdinství. Tady živý hrdina neexistoval. Všechno bylo úplně jinak, než si vymysleli ti, kdož byli zalezlí celou dobu ve sklepě a hrdiny se stali až po válce.
Josef snil, každý den o cestě domů. Stýskalo se mu po vůni hlíny, vzpomínal na bolavá záda ohnutá nad záhony. Teď se schylovalo k podzimu a cesta na náklaďáku se stávala nesnesitelná. Co bude v zimě, si nikdo nedokázal ani představit. Tak dál vzpomínal na domov a zahříval se tou jednou jedinou myšlenkou, že jednou stejně uteče. Teď by s tátou jistě obraceli hlínu na všech záhonech, aby si přes zimu odpočinula a chystali by skleníky na zimu, aby se ještě před příchodem jara, zazelenaly první zeleninou.
Bylo mu hrozně a nejhůř bylo, když kolem začal poletovat sníh a kraj, ukrytý pod bílým příkrovem sněhu, začal mluvit o vánocích. Každodenní cesta do práce se stávala utrpením. Nejen mráz, ale i vzpomínky na domov ničily tyhle mladé životy, jedoucí na korbách nákladních automobilů, kde vítr a sníh fičel pod plachtami. Jen vzpomínky na domov, smutek, touha, stesk.