Cesta - strana 01
„Zatracené ževot.“ povzdechl si ten muž ve své mateřštině a nikdo ho neslyšel.
Ne, nebylo v tom zaklení, nářek ani poklesek zoufalství. Byl to jen povzdech. Povzdech nad zašmodrchaným životem. Nad životem, kterým šel, a který ho zavedl tak daleko od domova. Bez možnosti návratu.
Povzdech nad trýzní života, nad prachem cest, nad bolestí a utrpením, nad falešnou lidskou upřímností, nad zlovůlí, ukrývající se v lidských srdcí, nad smutkem z ublížení, nad bezmeznou hloupostí. A možná se, už tak trochu, cítil unavený životem, utrmácený cestou.
A kdyby zrovna nebyl sám, asi by mu málokdo z jeho okolí rozuměl. Sám takto sedával každý večer. Zvykl si na samotu. Možná, že byl trochu staromódní, ale život ho naučil nedůvěřovat. Nikomu a ničemu, nač si nemůže sáhnout.
Naučil se, že jediná jistota je to, co drží ve svých rukou. O čem se může na vlastní oči přesvědčit, co je hmatatelné. Zbytek jsou jen prachsprosté sliby, překroucená pravda, přetvářka, lichotky, med kolem úst, předstírání. Bluf, jak se tomu, tady za velkou louží říkalo. Celý tento kontinent, byl jeden velký bluf. A možná, že i celý svět.
Byl pořád na cestách, jako běženec na útěku, bez domova. Tedy domov měl, i když neměl.
Teď se mu opět naskytla příležitost znovu získat status domova, pocit, že je někde doma. Měl kolem sebe lidi, pro které něco znamenal, jako by zase našel rodinu, která ho vzala pod svá ochranná křídla.
Po dlouhé cestě ústrků a opovrhování, opět poznal co je to teplo domova, teplo lidského srdce. Proto skončil s tím svým vandrováním, s tím věčným trmácením se nehostinným krajem, s ještě nehostinnými lidmi. Vyzul své boty z toulavého telete a usadil se zde, kde ho nikdo nečastoval slovy jako: „Přivandrovalec.“, „Sem nepatříš!“ a „Táhni odkud jsi přišel!“
Dostal příležitost a rozhodl se tu zůstat, ale odmítl se přestěhovat do těch nových baráků, jež nechala postavit společnost, v jejíž místnosti teď seděl. Vždyť vedle téhle kanceláře, a konec konců i v ní, žil už celé roky. Vlastně skoro od té doby, co ho jeho kroky dovedly až sem.
Kancelář nehýřila přepychem. Byla to jedna velká místnost s dvěma stoly uprostřed a po stranách několik skříní a polic. Víc nebylo třeba. Obsah skříní a polic byl úhledně a spořádaně srovnán. Vše mělo své místo, svůj řád. Byla z toho cítit pečlivá ženská ruka.
Hans seděl na své posteli, ruce opřeny lokty o kolena, bradu v dlaních. Nad ním visela stará zažloutlá mapa států, na které se od východu na západ klikatila černá čára. Připomínala mu roky a místa, kam se díky tomu jedinému rozhodujícímu okamžiku, který tomu všemu předcházel a který změnil celý jeho život, dostal.
Podíval se ven, tím jediným oknem, jež měl k dispozici a povzdechl si. Pak se očima vrátil zpět do místnosti a spočinul s nimi na svých dlaních. Přemýšlel, čím vším musely ty jeho ruce projít a čím vším musel projít on. Musel?
Kolik druhů práce v nich bylo, kolika zaměstnáními prošel. Bylo to až neuvěřitelné. Co se všechno musel naučit, co všechno musel překousnout. A když to nešlo, pokračoval dál ve svém putování, až se ocitnul zde. Ale jako by tady začal mít, tak nějak, toho cestování už dost. Vždyť se za svůj život nacestoval až, až. Začal se najednou cítit znaven.
,Že bech se ož cétil bét tym ževotem onavené?‘ přemýšlel a seděl na své posteli.
Hlavou se mu rojily vzpomínky na minulost, jako by se předháněly.
Ta kára, kterou dotlačil až sem, měla už hodně najeto. Osmý křížek ohýbal jeho záda a ruce jak lopaty. Prsty a dlaně ztvrdlé léty dřiny. Ale nestěžoval si. Jak by mohl. Byl přece v zemi nekonečných možností a byl rád, že může dělat, i když jeho věk, už volal po odpočinku.
Práce se nebál a byl pyšný na sebe, že ještě v tomhle věku zastane kus práce. Nebo to byla jen ta zdravá chlapská ješitnost, co mu bránilo si přiznat, že už je starý? Nikdy mu žádná práce nevadila. Vystřídal na své cestě, nejen životem, spousty zaměstnání. Příležitostních, sezónních, trvalých i zbytečných. Ale nikdy neremcal. Vždy věděl, co je třeba a tak dělal. Uvařil si svou kaši a tak je na něm, aby si ji snědl. I když mu ji osud nepříjemně okořenil. Nebo si za to mohl sám?
Udělal v životě spoustu hloupostí, i když, kdo by s jistotou dokázal říci, zda šlo vždy o hloupost. Nic na světě se neděje pro nic za nic. Všechno má své místo, svůj čas. I hlouposti. Nemá cenu přemýšlet o tom, proč jsem udělal to a ne ono, a neustále tak zakopávat o stupidní kdyby.
Kdykoli se Hans srazil s takovým kdyby, říkával: „Gdebe bele v prdeli rebe, nebelo be rebníka!“
Ze všech skutků se má čerpat. Dobrých i zlých. Rčení „Chybami se člověk učí.“ a „Všechno špatné je k něčemu dobré.“, si lidé nevymysleli jen proto, aby s nimi strašili své potomstvo.
Vždy žili celým životem a uměli z něho čerpat. Proto by měl každý umět čerpat tu neviditelnou energii, nahromaděnou ve svých skutcích. Spolknout svou hrdost a sníst svou nedobrou kaši, jež si navařil a svádí to na osud, do dna To příjemné i nepříjemné, změnit na palivo životního motoru. Spolupracovat se vzpomínkami a nechat tak růst svou životní sílu. Chybami minulosti napravovat přítomnost a bránit svou budoucnost.
Každý na světě má svůj životní příběh. A každý ten příběh, je svým způsobem tragédií. Ne však každý na ten svůj vzpomíná či nevzpomíná jen v dobrém.